Sobota, den I.
Ráno jsme na sobotu vstávali brzo, abychom stihli dobalit a přežít týden mimo civilizaci. Sraz jako vždycky u hodin a nebo na nástupišti č. 4, no všichni dorazili? Jo, je to v poho. Do autobusu se musí naložit bágly a Dáňovy běžky a sjezdovky. A jedééém! Okolo 3 hodin cesty a jsme ve Čkyni k našemu štěstí tu není sníh, ve kterém by jsme se mohli vyválet. Šíma nám odvezl bágly a hurá na cestu. Šlo se krásně bez batohů a bez sněhu. Jedinej sníh, kterej sme potkaly „To je třeba využít, a tak proč ne???“. V chatě jsme se ubytovali a najedli jako vždy výborné párky s chlebem a pak spát, je poledňák. Po poledňáku jak jinak než ven. Byla samozřejmě hra a to jsme museli jít po fáborkách až k mini lesíku a tam jsme hledali perníky samozřejmě aro a pak zase hry rybičky rybičky rybáři jedou! Hry jsme hrát museli a všichni byli šťastní, když se šlo do chaty. Ale další zklamání bylo, že jsme dělali z těsta tučňáky, néé. A pak to začalo! Všechno tučňák. Tučňák tam, tučňák sem všade jenom tučňák. K úlevě všech jsme za chvilku večeřeli takže v poho. K večeři byl výborný „tučňáko guláš“ = buřtguláš. Po večeři měl Šíma fakt výbornej program o tom, jaký je náš vztah k nám. No a po programu hajdy na kutě. Měli jsme za sebou náročný tučňáčí den. Dobrou noc…

(Majda)

Neděle, den II.
Ráno jsme vstali a hned přišel první šok, a to bodování. Za údajných 8 minut (ve skutečnosti tak za 15 minut) jsme se dohrnuli na snídani. Tady přišel další šok, ale tentokrát příjemný. Místo chleba s marmeládou na nás ze stolu vykoukl úplně úžasný mřížkovaný koláč, borůvkový a tvarohový. Samozřejmě z dílny od Hlavničků. Po snídani nás jako vždy čekala chvilka, tentokrát na dorostový verš. O chvilku se postarali všichni vedoucí. Po ní jsme se měli teple obléknout a sraz před chatou. Všichni se samozřejmě s radostí a ochotou hrát jakoukoliv hru dostavili na určeném místě. Zde nás naši milí tučňáci (vedoucí) seznámili s úkolem. A tím bylo postavil iglů pro tučňáky. Díky nedostatku sněhu jsme naše obydlí museli postavit z ňákejch klacků a chvojí. Podmínkou bylo, že se musí do iglů vejít alespoň jeden tučňák. Po dvou hodinách zde vyrostly dvě stavby. Ovšem o jedné by se moc nedalo říct, že by to bylo iglů, ale týpí. A tak jsme usoudili, že to bude příbytek indiánských tučňáků. Po náročném dopoledni jsme se vrátili zpět do chajdy a zde už byl připravený výborný oběd, a to rizoto. Následoval ne moc dlouhý, asi půldruhahodinový poledňák. A aby toho jeden den nebylo málo, odpoledne nás čekala hra po skupinkách. Byla to fotografická soutěž. Každá skupinka dostala papír s úkolama, který má vyfotit. Například natočit video s pořekadlem, vyfotit tučňáka a další… :-) Vedoucí nám oznámili, že se nesmíme vrátit dřív než za dvě hodiny. Všem nám došlo proč… :-) Dalším ultimátem bylo, že musíme být do 3 hodin zpět. A tak jsme vyrazili a fotili, co se dá. Chvilku jsme si zahráli i na paparazzi, protože jedním z těch úkolů bylo vyfotit cizí skupinky, když ji potkáme. Po vyčerpávajícím odpoledni jsme dorazili domů. Zde jsme měli až do večeře volno. Po chvilce odpočinku nás probudil čísi zvučný hlas, že je večeře. K ní byl chleba s křenovou pomazánkou a zbytek buřtguláše, nebo-li bramboračky. Po večeři měla program Peťula na téma sourozenecké vztahy. Při něm jsme také využili koláže, které jsme si před tím připravili . Večer nás ještě čekalo promítání fotek + fotek z fotosoutěže. No a pak už nás čekala jen velmi studená postýlka, tak hurá na kutě.

(Tučnice Helča)

Pondělí, den III.
Ráno jsem se probudil, bylo nejhorší, protože jsem se probudil přibližně v 7:00 hodin. A měli vstávat jenom ti, kteří jeli na sjezdovky. Já jel na běžky. Jeli jsme autem, na horách vůbec nebyla zasněžená běžkařská trasa, takže jsem jel na sjezdovky poprvé v životě. Na vleku jsem se v půlce vysekal. Nejzábavnější bylo, že jsem měl nejlepšího učitele Jíťu Drbohlavovou, která mě učila pluh a učila mě to pěkně a zábavně. David Rafaj, můj nejlepší kámoš byl potřetí na sjezdovkách a oboum dvoum se nám věnovaly holky Míša, Bára a Eliška. Pak jsem jezdil sám, ale Jíťa mi vždycky pomohla, pak jsme jeli domu. A autobus mi ujel. Ale nebyla to ztráta, byla to výhra!!! Šli jsme do restaurace, tam jsme dostali čaj. Potom jsme jeli vlakem do chaty. Byla výborná večeře. Dobrou přeje Tučňák Kuba.

(Tučňák Kuba, pomáhal David Rafaj)

Úterý, den IV.
Ráno po výborné snídani měla Alenka chvilku a pak se muselo jít na dřevo kromě služby (Bára, Míša a Sybka), která měla hodně práce, a proto musela být zavřená v chatě. Když bylo vše skoro hotové, čekal na nás výborný oběd „těstoviny s masem a pórkem“. Po obědě následoval poledňák a pak jsme hráli hru, která se jmenovala pozorování tučňáků. Hra spočívala v tom, že si vedoucí šli lehnout a my měli pozorovat tučňáky, kteří měli na zádech napsáno něco o svém druhu. Např. Patagonský, který žije na pobřeží Ohňové země nebo Humboldtův, který žije na záp. pobřeží Již. Ameriky, od Peru až po Chile. Po této hře jsme dodělali dřevo kromě služby, která měla zase mnoho práce s nádobím, buchtami a večeří. Po večeři měla program Quála na téma „můj vztah k rodičům“. Pak jsme hráli hru „Riskuj“.

(Bára a Míša)

Středa, den V.
Ráno, když jsme vstali, měli jsme dobrou snídani (buchta s kakaem). Pak jsme měli chvilku. Chvilku měl Kája. Po chvilce jsme si připravili věci do aquaparku nebo do města, Pak jsme postupně jeli na vlakové nádraží. Když jsme vystoupili z vlaku, došli jsme k LIDLU a tam na nás čekal Šíma s těmi co se vešli do auta. Tam jsme se rozdělili na 2 skupinky. Když jsme se rozdělili do aquaparku nebo do města. 1. skupinka si to ve městě užila. 2. skupinka si to na plavání taky užila. Když jsme se sešli v aquaparku, měli jsme rozchod. Většina šla do cukrárny a dali si tam něco dobrého. Pak jsme se sešli u BILLY a pak jsme zase šli na vlakové nádraží a jeli do chaty. Když jsme se vrátili a snědli večeři, měla Pája program na téma kamarádi/přátelé a pak hupky dupky do postele.

(Eliška, pomáhala Majda)

Čtvrtek, den VI.
Ráno jsme s překvapením vstali později, než jsme čekali. Do poslední chvíle jsme totiž netušili, jestli se lyžaři vydají na lyže nebo ne. Ovšem naše pozdní probuzení nám prozradilo, že nás venku čekají „spousty“, ale sněhu asi ne… :-) No a tak jsme se pomalu vysoukali z postelí a vydali se na snídani s vědomím, že nás čeká krásný poklidný herní den (bez námahy)… Tento pocit se však hned po chvilce rozplynul, ale to až později… No tedy, nasnídali jsme se (myslím, že chleba s něčím), dali jsme si čaj, a pak už nás čekala jenom chvilka. Tu si na dnešek připravila Bára. No a jak už jsem naznačila, tak nás po snídani čekalo herní dopoledne. Před chalupou jsme se dozvěděli, co to bude atd… Nejdříve jsme hráli na schovku, ale vzhledem k tomu, že jsme při tom mrzli, přestoupili jsme k další hře. Ta už ovšem nebyla tak nenáročná, jako schovávání, při které jsme si mohly na půl hoďky odpočinout na kadiboudě a ostatní nás tam hledali. Tou další hrou byla Kadibudka… Při té jsme se mírně zahřáli … :-) Po dlouhém čase stráveném na dráze mezi chalupou a iglů/týpí, jsme se odebrali domů. Zde jsem já + Týna jako služba se Šímou připravovala oběd, jímž byl lunchmeat s knedlíkem, zelím a omáčkou. Pro nás to byla velká úleva, protože jsme počítali s kejdou… :-) a všichni nás při tom samozřejmě nechali…! :-) No tedy po skvělém obědě (teda jako pro koho => moucha, červi, … :-) ) jsme měli poledňák… Zatímco druzí odpočívali, my jsme myli nádobí, ale tak to už bývá… Po poledním klidu jsme se teple oblékli a vydali se kamsi na výlet. Po cestě jsme hráli různé hry; například nějakou,kde jsme se chytali za ruce a probíhali skrz brány. Pak jsme si na chvíli zahráli na tučňáky a tučnice… Museli jsme co nejrychleji jít asi 60m se svázanýma nohama a to jako tučňáci. Potom jsme pokračovali dál, zahráli jsme si ještě další dvě hry (na instinkty a shnilý vejce) a vydali se zpátky. Zde jsme měli do večeře volno a mohli si dělat, co jsme chtěli. A pak už nás čekala jen výborná večeře, chleba s vajíčkovou pomazánkou. A nejen večeře, Šímovi se podařilo připravit výborné rolády se sýrem, kečupem a špenátem. A tak jsme při Jitčiným programu na téma vztah k církvi a sboru pomlsávali tuto ňamku. Po hezkém programu jsme se nepodívali na fotky, ale šli jsme si lehnout, protože nás čekal náročný den na běžkách/lyžích. Takže dobrou noc…

(Helča)

Pátek, den VII.
Ráno v pátek proběhly poněkud netradičně 2 budíčky. O první se postaraly 4/7 našeho pokoje. Sjezdovkáři vstávali o pár hodin dřív, čili i z tohoto důvodu jsem hrdá na své odolávací schopnosti a umění odmítnout vydat se na sebevražedné brázdění zvýšenin, kopců, hůrek a velehor. Zbytek včetně mě ať už spokojeně či nespokojeně spal dál a načerpával síly na náročnou běžkovou túru :-). Po namáhavém vyhrabošení se z pelechů jsme usedli do křesel kolem kulatého stolu a pochutnali si na kornflejkách. Následně jsme vyslechli chvilku Dáni, která se k nám telepaticky dostala, i když autor právě seděl někde ve vlaku. Každopádně chvilka byla velmi poučná. Byla o tom, jak Petr silně věřil a šel k Ježíši po vodě. Poté jsme se vydali již na cestu na Churáňov, kde podle důvěryhodnějších zdrojů než byly ty důvěryhodné, které sníh slibovaly v minulých dnech, opravdu ležel. Na běžky jsme se vydali v nádherném rodinném počtu. Poláček by z nás měl radost. Bylo nás 5. Šíma, Peťula, Hell, Týna a má maličkost. Nikdo si nedovede představit, jak jsme si dali do těla. Trasa byla velice namáhavá. Viz obrazová dokumentace, neboť videa a fotky mluví za vše. Po pár hodinkách běžkování, které utekly jako sníh z Onšovic a okolí, jsme se vrátili do cíle a jeli vyzvednout sjezdovkáře, aby se dostali do chalupy dřív než bude tma jak v tučňákovi. Všem se to povedlo. Někomu bez problémů, někomu s jistými obtížemi :-). Zúčastnění vědí. Myslím, že se to bude v dorostě ještě pár let ústně tradovat :-). To už se ale blížil poslední večer letošních jarňáků. Po výborné 1. večeři špagetách s kejdou-viď Helčo :-), nás čekal poslední duchovní program, o který se postaral Honza. Mluvil o našem vztahu s Bohem. Popsal a buňkami s vakuolami pokreslil celou tabuli. Vysvětloval spoustu rolí, kým je pro nás Pán Ježíš v našich životech. Jestli se nemýlím, následovaly fotky, které svědčily i o tom, že sjezdovkáři si den taky užili, ale mne prostě nepřesvědčí. Za prvé už asi nebudou mít příležitost a zadruhé běžky jsou super. Pro mou kochající se duši - jako dělané. A navíc sjezdovkáři si pořád sjížděli jeden kopeček, zato my … :-). Po fotkách čekala vedoucí vopičí dráha. 2. soutěž, kterou jsme jakožto dorostenci připravili, byly tučňáčí plovací závody. Vyhrál to krásný, skvostný tučňák, jehož tlející pozůstatky jsou vidět snad ještě v naší dorostové místnosti. Avšak 2. tučňák nenažraný, žlutorohý…no říkejme mu jak chceme :-) si taky nevedl špatně. Vždyť taky říká jedno české moudro: „Dutého tučňáka nepotopíš.“ Druhou večeří jsme se posilnili na šibenici, ve které se někteří vedoucí blejskli jako bibleznalí a někteří se zase starali o neutichající srandu - viď Quálo :-).
DNEŠNÍ DEN SE POVEDL OPRAVDU MOC,
DÁME JEŠTĚ V ŠIRÝ KRAJ UŽ PADÁ NOC.
ŠIBENICE NÁS TAK VYČERPLALA,
PREJ ALE JINAK DOBRÁ BYLA.
ZALEZTE DO SVEJCH PELECHŮ
A NEDĚLEJTE ŽÁDNOU NEPLECHU.
TO NA DOROSTENCE NEPLATÍ,
KAŽDEJ S KAŽDYM BEZHLAVĚ DÁL MLÁTÍ.
VEDOUCÍ, MÁTE TO S NÁMA TĚŽKÝ MOC,
UŽ NECHÁM SLOV, TAK SNAD JEN DOBROU NOC.


Sobota, den VIII.
Do brzkého sobotního rána jsme se probrali za zvuku tučňáčí hymny, která zněla za všech okolností libě, jen ne po tak krátké noci. Po výborné snídani jsme vyslechli chvilku od Majdy, která mluvila příběh o dvou ještě nenarozených dětech v paralele k Božímu království. Následně byla každému z dorostenců přiřazena část chalupy, abychom celotýdenní binec pokud možno urovnali nebo alespoň nenápadně zakryli. Když uklízecí četa vytřela poslední dlaždičku, umyla poslední kastrol, zametla poslední smítko, mohli jsme usednout k obědu. Pochutnávali jsme si na skvělých párcích s bramborovou kaší. Bylo to báječný, ostatně jako každý dorostový jídlo, ale letos v této naší sestavě na jarňákách jsme asi nějak drželi hromadnou dietu, či trpěli přebytkem potravin, tudíž každý přivezl domů kromě sebe ještě jiný dáreček v podobě např. bochníku chleba nebo pórku, mléka či brambor. Když jsme všechny tyto cennosti narvali do již tak narvaných batohů, uvědomovali jsme si, že náš čas se chýlí. Teď už zbývalo jen vyrazit v plné polní po tak známé cestě vedoucí do Čkyně. Byla dlouhá jako vždy. Znepříjemňoval jí ještě pocit, že ty šťastnější z nás čeká až za rok snad zase Onšovická chalupa. Do pochodu nám ještě drobně poprchávalo. Kapky však nebyly jediné, co zavlažovalo půdu pod našima nohama. Byla to i slza kanoucí při pomyšlení na to všechno, co jsme v Onšovicích letos i za ty předešlé roky prožili. Díky Pane!

(Ála)