Protože nás čekal sobotní výlet, tento pátek jsme po dorostě ve zdejším církevním domě přespali. Po dorostě měla být bojovka při svíčkách, ale fičela tak silná meluzína, že by v ní nevydržela hořet ani louč, natož svíčka. Takže se jednalo spíš o večerní procházku, nicméně bojovat jsme museli a to se strachem. U hřbitova na nás juklo strašidlo, jmenovalo se Honza M. a tak jsme byli celí vyjukaní, že nám vedoucí ještě před spaním promítli film „Karlík a továrna na čokoládu“, abychom usínali a měli sladké sny. Však také ještě hluboko po půlnoci se ze spacáků ozývalo blažené pomlaskávání. Ráno po probuzení jsme si po sobě museli vyjímečně uklidit-za prvé jsme nebyli doma a za druhé bychom jinak nedostali snídani.

K snídani nebyla k našemu údivu čokoláda, ale obyčejná vánočka. Tak nám nezbylo nic jiného, než ji slupnout a mašírovat na autobus, který nám málem ujel. Z hlavního nádraží se jelo směrem na Berou. Ve vlaku se jako vždy hrálo plno her, aby cesta lépe ubíhala.
Vystoupili jsme v _______ a začali šplhat do mohutného kopce, co kopce, hora to byla. Funěl silný vichr a po pár metrech jsme mu mohli konkurovat-funěli jsme také. Děcka z vesnice si užívali sněhu a my se museli drápat až na vrchol. Na vhodném místě se rozdělal oheň a uvařila gulášovka. Po dobrém zažití se hrály hry, válely sudy atd. Zkrátka celý den jsme měli plno práce. Při zpáteční cestě nás čekalo zajímavé překvapení. Vlak, kterým se mělo jet, jel ve skutečnosti opačným směrem. Náš pozdní „ne“ řád Jitka se spletla a místo do jízdního řádu se asi koukala po okolí. Tak to dopadlo tak, že naše tlupa zapadla do hospody na čaj, to bylo asi jediné, na co jsme měli. Domů jsme se dostali později, ale přece a o to vždy vedoucím jde.

(Bára Neitzelová)