Jen co začla škola, naskytla se nám možnost netrávit sobotní den v začouzené Praze, ale vyjet ven, být spolu a vidět krásné dílo Božích rukou v té naší vlasti. Cesta MHDčkem byla velmi zajímavá. Náš odjezd autobusem byl o 25minut posunut, ale vlak měl jet stále ve stejný čas. Tudíž na Florenci a hlaváku celý dorost sprintoval, kličkoval, narážel, prostě dělal všechno pro to, aby se vůbec na vejlet vyrazilo. Vše nakonec dobře dopadlo a po pár minutách jsme se setkali s výletníky-Pražáky, nasedli do vlaku a štrádovali si to směr Týnec n. Sázavou. Cesta byla poklidná. No ačkoliv… Jisté dorostence se ve vlaku nějak přivázal textil k tyčím, sedadlům. No sranda byla. :-)
Též zde začla naše 1. hra. Každý jsme dostali bavlnku jisté barvy, kterou jsme si uvázali na pravou ruku. Jak jsme později zjistili, museli jsme si zapamatovat barvu každého člověka + EJMY. Pak nastala kontrola jízdenek, na čemž by nebylo nic zvláštního, jen kdyby průvodčí neoznámil tak radostnou zprávu o tom, že na trati je výluka, a tak musíme ze zlatodolného Jílového do Týnce náhradní busovou dopravou. Tento zaměstnanec ČD to nejdříve vysvětlil trochu polopatě, ale když pohlédl na některé naše vyvorané vedoucí, několikrát zprávu nechápajícím zopakoval. Tolikrát, aby i oni byli schopni pochopit, co bude dál.
Asi po 2h cesty od výstupu v Týnci jsme dorazili na Zbořený kostelec. Cesta byla krácena/dloužena žaludovou bitkou, což jak z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, pěkně bolelo. Ale zpět ke zruinovanému kostelci. Když jsme se vydrásali na kopeček, kde památka stála, putovali jsme od 1. přes 2. ohniště až ke třetímu, kde jsme to konečně zapíchli. Zde se uskutečnila 2. soutěž, a sice v nejoriginálnější potravině na ohni opečené. A že to pokrmy originální byly. Tak např. brambory s ostružinami a mrkví a kukuřicí, rajčata (téměř rajská) se sýrem a oreganem nebo takový ananas si žádný tremp nezapomene vzít do přírody na ohníček. Po báječném obědě jsme si na kostelci zahráli skvělou školku. A tak jsme klikovali, točili se, matně vzpomínali na písničku o třech slokách a počítali. Avšak tak jednoduché to nebylo. Putovali jsme ve dvojicích a měli svázané nohy. Naštěstí každý z páru jen jednu. Když všichni došli do cíle, vrátili jsme se zpět k věcem a poprosili jednu pani, jestli by nás nevyfotila. Pani byla asi zastánkyní staré dobré optiky, a tak ji focení na digitál činilo malý problém. Byla však poučena svou dcerou, a tak to snad vyšlo… :-)
Pak už jsme ale definitivně torzo hradu opustili a vydali se dál. U říčky stál stánek s občerstvením, čemuž hladový dorost neodolal. Někteří dorostenci vyrazili k říčce, takže po chvilce na stolku před námi stanula malá rybka. Všichni ji přivítali hlasitým smíchem. Rybky byly na příkaz vedoucích vráceny zpět do svého přirozeného životního prostředí. Načež jsme se rychle zvedli, aby ještě někdo nevyrazil „na ryby“.
Cestou zpátky k autobusu jsme se zastavili na loučce, kde jsme si zahráli hru na smrduté vajíčko a vyzkoušeli naše pamatováky. Jíťa totiž přestřihla bavlnky, kterými ještě stále byly škrceny horní končetiny. Pak jsme vzpomínali, hádali, tipovali komu se ta, či ona barva celý den skvěla na ruce. Po tom, co jsme to kontrolou dokončili, jsme došli ten kus na nádraží a nastoupili do autobusu.
Pak jsme přesedli do vlaku a vyslechli výsledky naší celovýletové soutěže. S tou skromností největší říkám, že jsem to teda vyhrála já spolu s Helčou. Po vyslechnutí těchto příznivých zpráv jsme se dali na odpočinek. I když byla tam i menšina, která se pořád řezala PET flaškou nebo dělala něco jiného, což bych asi opravdu jako odpočinek nenazvala. No jo, mládí-to je energie… Hm, už budu končit, ňáko jsem se rozepsala, a kdo to tady má číst, že? :-)
Tenhle 1. vejlet v tomhle školnim roce byl fakt skvělej a věřim, že ty následující nebudou jiný.

MADE BY Ála K.